Když příběh, který známe, není celý příběh
O terapii Cesta, práci s emocemi a o tom, co se může objevit, když na chvíli odložíme potřebu všechno vysvětlit
Někdy přesně víme, co nás trápí.
Máme za sebou těžký vztah, konflikt, ztrátu, zklamání nebo období, na které bychom nejraději zapomněli. A často máme také docela jasno v tom, proč se dnes cítíme nebo chováme určitým způsobem.
Jenže někdy může být to, co o svých potížích víme a jak jim rozumíme, pouze jednou částí toho, co ovlivňuje naše současné prožívání.
„Vím, proč to mám“
Do terapie můžeme přicházet s konkrétním tématem.
Opakovaně se dostáváme do podobných situací. Něčeho se bojíme. Některé věci nás zraňují mnohem víc, než bychom sami očekávali. Ve vztazích se vracejí podobné situace. Nedaří se nám udělat rozhodnutí. Nebo jen cítíme, že nám není dobře, ale neumíme přesně říct proč.
Někdy už máme vlastní vysvětlení.
„Vím, proč to mám. Je to kvůli tomu, co se mi tehdy stalo.“
A naše vysvětlení může dávat smysl.
Přesto se během Cesty někdy mohou objevit emoce, vzpomínky nebo souvislosti, které jsme s naším současným tématem původně vůbec nespojovali.
Neznamená to, že jsme se předtím mýlili. Můžeme jen začít vnímat další vrstvy vlastního prožívání, kterých jsme si dosud nebyli vědomi.
Když rozumíme, ale přesto se nic nemění
Člověk může svému problému velmi dobře rozumět.
Může vědět, odkud podle něj pochází, může o něm mnohokrát mluvit a dokáže si vysvětlit, proč v určitých situacích reaguje právě tak, jak reaguje.
A přesto se stejná reakce znovu objeví.
Znovu nás něco nepřiměřeně zasáhne. Znovu se ocitneme v podobném vztahu. Znovu přijde strach, napětí nebo pocit, který bychom už podle vlastního rozumového vysvětlení „mít neměli“.
Právě tady může být zajímavé na chvíli přestat hledat další vysvětlení a obrátit pozornost k tomu, co právě prožíváme.
Ne proto, že přemýšlení není důležité.
Ale proto, že ne všechno, co prožíváme, dokážeme zachytit pouze rozumem.
Nemusíme hledat jednu „skutečnou příčinu“
Možná máme tendenci hledat okamžik, který všechno vysvětlí.
„Tak tohle je ono. Proto se mi to děje.“
Jenže lidské prožívání bývá složitější.
Při Cestě proto nehledáme za každou cenu jednu příčinu. Vycházíme z toho, co se během procesu postupně objevuje.
Mohou to být emoce, tělesné pocity, obrazy, vzpomínky nebo nové souvislosti.
Někdy nás proces zavede tam, kam jsme očekávali.
A někdy úplně jinam.
Vzpomínky, obrazy nebo asociace, které se během procesu objeví, přitom není nutné chápat jako přesný záznam minulých událostí. Podstatné je především to, jaký význam mají pro člověka a jeho současné prožívání.
A co když vlastně nevím, proč mi není dobře?
Ani tehdy není nutné mít předem připravenou odpověď.
Někdy člověk pouze ví:
„Něco se v mém životě opakuje.“
„Tahle situace mě zasahuje víc, než bych chtěl/a.“
„Rozumově vím, že se nic neděje, ale stejně to tak necítím.“
„Nevím přesně proč, ale necítím se v tom dobře.“
I to může být začátek.
Možná nejde o to najít odpověď
Na začátku můžeme mít otázku:
„Proč se mi tohle děje?“
A možná na ni máme dokonce velmi přesvědčivou odpověď.
Cílem Cesty ale nemusí být potvrdit to, co už si myslíme, ani za každou cenu objevit jednu „skutečnou příčinu“.
Může být příležitostí podívat se na vlastní prožívání bez předem připraveného scénáře a dovolit si být zvědaví na to, co se objeví.
Protože příběh, který o sobě známe, nemusí být špatně.
Jen nemusí být celý.
V HaPichild nabízím individuální terapii Cesta pro děti, dospívající i dospělé. Osobní setkání probíhají v Praze. U mladistvých od 14 let a u dospělých je po domluvě možné také online setkání, a tedy využití Cesty i mimo Prahu. Více informací o metodě Cesta, průběhu setkání a možnostech objednání najdete v sekci Terapie Cesta.
HaPichild® | Růst začíná porozuměním
Mgr. Markéta Pítr,
speciální pedagog a akreditovaná terapeutka Cesty | HaPichild®
