Puberta: podceňovaná, nebo přeceňovaná?

„To je ta puberta.“

„Puberta s tebou pěkně cvičí.“

„Už aby tě ta puberta přešla.“

Věty, které zná asi každý rodič dospívajícího dítěte. Někdy je vyslovíme s úsměvem, někdy s povzdechem a někdy ve chvíli, kdy už nám úsměv dávno došel.

Ale co jimi vlastně dítěti říkáme?

Na jedné straně jeho chování omlouváme: „Je to puberta.“ Na druhé mu dáváme najevo: „Tohle už je moc.“

A dospívající?

Ten z toho může slyšet hlavně jedno:

„Zase je se mnou něco špatně.“

Co se s tím naším dítětem stalo?

Ještě nedávno přijímalo naše rozhodnutí celkem bez problémů.

A teď?

Diskutuje. Argumentuje. A někdy přidá ještě argument k předchozímu argumentu.

Kamarádi začínají být důležitější než rodinný program. Společný víkend s rodiči už nemusí patřit mezi nejočekávanější události měsíce.

Objevují se silné emoce. Vztek kvůli něčemu, co nám připadá jako maličkost. Smutek. Mlčení. Výčitky. Pocit, že mu nikdo nerozumí.

Nebo naopak nekonečné vysvětlování, proč právě my nerozumíme vůbec ničemu.

Mění se také vztah k vlastnímu tělu. Přibývá času před zrcadlem, v koupelně, přemýšlení o vlastním vzhledu.

A někdy také činnost, která z pohledu rodiče vypadá jako naprosté nicnedělání.

Ideálně vleže.

Jenže puberta není jen „divné chování“

Dospívání je období velkých fyzických, psychických i sociálních změn.

Mladý člověk postupně hledá odpověď na otázku:

Kdo vlastně jsem?

Začíná si vytvářet vlastní názory, více se vymezuje vůči rodičům, roste význam vrstevníků a proměňuje se jeho vztah k vlastnímu tělu i k sobě samému.

To, co zvenčí vidíme jako vzdor, přecitlivělost, lenost nebo provokaci, proto nemusí být tak jednoduché, jak na první pohled vypadá.

A právě tady může věta „To je zase ta tvoje puberta“ nadělat víc škody než užitku.

Co tím vlastně chceme říct?

Většinou něco úplně jiného.

Zklidni se.

Takhle se mnou nemluv.

Tohle chování mi není příjemné.

Zkus se na chvíli zastavit.

Jenže místo konkrétní zprávy použijeme jedno slovo:

puberta.

A z něj se snadno stane nálepka.

Dospívající pak nemusí slyšet, že nám vadí konkrétní způsob chování. Může slyšet, že nám vadí on sám.

Na druhou stranu ani pochopení toho, čím dítě prochází, neznamená, že musíme všechno tolerovat.

Rozumět neznamená omlouvat.

Možná stačí mluvit konkrétněji

„Vidím, že jsi teď opravdu naštvaný.“

„To, jak jsi se mnou mluvil, mi nebylo příjemné.“

„Chápu, že je toho na tebe hodně.“

„Když budeš chtít, můžeme si o tom promluvit.“

Hranice zůstává.

Ale mizí nálepka.

Dítě dostává zprávu:

Vidím, co se s tebou děje. Některé tvoje chování se mi nelíbí. Ale to neznamená, že odmítám tebe.

A co když si vzpomeneme na sebe?

Také jsme byli dospívající.

Také jsme hledali sami sebe.

A pravděpodobně nám nebylo příjemné, když rodiče komentovali naše chování, vzhled, kamarády nebo způsob, jakým jsme trávili čas.

Možná jsme si dokonce někdy říkali:

Oni mi vůbec nerozumějí.

Dnes stojíme na druhé straně.

A naším úkolem není se vším souhlasit. Není ani nutné každému výbuchu porozumět nebo každé chování omluvit.

Dospívající ale potřebuje vědět, že náš nesouhlas s jeho chováním neznamená odmítnutí jeho samotného.

Rodič nemůže dítěti předat své zkušenosti.

Může mu ale umožnit získávat zkušenosti vlastní.

A především může vytvářet takový vztah, ve kterém se za ním dítě se svými zkušenostmi bude chtít vracet.

Možná tedy není nejdůležitější otázkou:

„Kdy už ho ta puberta přejde?“

Ale spíš:

„Jak spolu tímto obdobím projdeme, aby mezi námi zůstal vztah?“

HaPichild® | Růst začíná porozuměním

PhDr. Václava Nováková, psycholožka