Pracuje pomalu. Musíme vždy vědět proč?

Pomalejší pracovní tempo dítěte nemusí mít vždy jednoduché vysvětlení. V HaPichild nás při diagnostice a práci s dětmi nezajímá jen výsledek, ale především způsob, jakým dítě přemýšlí a k výsledku dochází. Kdy je pomalé tempo známkou obtíží – a kdy možná jen součástí individuálního tempa člověka?

Nestihl pracovní list. Ostatní už byli hotoví.

„Je pomalý.“

Podobnou větu slýcháme ve škole poměrně často. Někdy je pomalejší pracovní tempo skutečně jedním z projevů obtíží dítěte. Jindy je ale situace složitější.

Když se totiž podíváme na stejné dítě mimo školní lavici, možná zjistíme, že pomalu jí. Dlouho se obléká. Nespěchá při chůzi. Potřebuje více času, než odpoví na otázku. A když ho někdo začne pobízet, jeho výkon se často nezlepší. Někdy právě naopak.

Takové je jeho tempo.

A pak přijde do školy a škola vezme stopky.

Když začneme měřit

Kolik příkladů vypočítalo? Kolik slov napsalo? Jak rychle četlo? Kolik úloh stihlo ve stanoveném čase?

Měření má v pedagogice i diagnostice své místo. Bez norem a možnosti porovnání bychom mnohé obtíže dítěte nedokázali zachytit. Mohlo by nám uniknout, že potřebuje podporu.

Číslo je tedy důležitá informace.

Jenže číslo ještě není vysvětlení.

Může nám například ukázat, že dítě pracuje významně pomaleji než jeho vrstevníci. Samo o sobě nám ale nemusí říct, proč tomu tak je.

A právě ono „proč“ mě vždy zajímalo nejvíc.

Proč je dítě pomalé?

Pomalejší pracovní tempo může mít mnoho příčin.

Dítě může potřebovat více času na zpracování informace. Může mít oslabenou pozornost nebo pracovní paměť. Obtíže mohou souviset se čtením, psaním, grafomotorikou, jazykovým zpracováním nebo specifickou poruchou učení (SPU).

Jiné dítě úkolu dobře rozumí, ale potřebuje si jednotlivé kroky déle promyslet. Další pracuje pomalu proto, že se opakovaně kontroluje a bojí se chyby. A někdy výkon výrazně zpomalí samotný tlak na rychlost.

Proto při diagnostice nestačí pouze zjistit, že dítě něco nestihlo.

Potřebujeme sledovat, jak při práci postupuje.

Rozumí zadání? Ví, co má dělat? Kde se zastavuje? Co se stane, když dostane více času? Přibývají při zrychlení chyby? Dokáže úlohu vyřešit správně, když časový tlak odstraníme?

Výsledek je důležitý.

Ale stejně důležitá je cesta, kterou k němu dítě došlo.

A co když žádné jasné „proč“ nenajdeme?

Když jsem pracovala v pedagogicko-psychologické poradně, nestačilo do doporučení pro školu jednoduše napsat, že dítě má jiné tempo.

Bylo potřeba hledat, proč je pomalé.

A právě tahle zkušenost ve mně postupně otevřela otázku, ke které se vracím dodnes:

Musí mít vždy pomalejší tempo nějakou příčinu, kterou dokážeme pojmenovat?

Co když vyšetříme jednotlivé oblasti, sledujeme způsob práce dítěte a přesto nenajdeme konkrétní oslabení, které by jeho tempo jednoznačně vysvětlovalo?

Co když podobným tempem funguje dlouhodobě a v různých situacích?

Možná někdy nesledujeme problém.

Možná sledujeme člověka s jiným tempem.

Pomalé neznamená horší

Ve škole se rychlost snadno propojí s představou schopnosti.

Kdo odpoví první, „ví“. Kdo rychle počítá, „umí matematiku“. Kdo stihne celý pracovní list, „zvládá učivo“.

Jenže rychlost a kvalita nejsou totéž.

Dítě může potřebovat více času a přitom látce velmi dobře rozumět. Může dojít ke správnému výsledku vlastní, promyšlenou cestou. A naopak rychle vyplněný pracovní list ještě nezaručuje, že dítě chápe, co vlastně dělá.

Proto mě při práci s dětmi nezajímá pouze správná odpověď.

Zajímá mě, jak dítě přemýšlí.

Kdy pomoci – a kdy nepředělávat

To samozřejmě neznamená, že bychom měli každé pomalé tempo jednoduše přijmout a dál se jím nezabývat.

Pokud dítě kvůli pomalosti opakovaně selhává, je vyčerpané, nestíhá školní práci nebo se jeho tempo náhle změnilo, má smysl hledat příčinu.

Stejně tak není cílem přestat děti učit pracovat efektivně, plánovat si práci nebo některé dovednosti postupně automatizovat.

Rozdíl je jinde.

Nejdříve potřebujeme pochopit, co skutečně potřebuje podporu.

A teprve potom volit způsob pomoci.

Protože pokud začneme napravovat něco, co není poruchou ani oslabením, ale součástí přirozeného fungování konkrétního člověka, můžeme dítěti mimoděk předat úplně jinou zprávu:

Tak, jak funguješ, nejsi dost dobrý. Musíš být rychlejší.

Vzdělávání pedagogických a nepedagogických pracovníků

Porozumění dítěti ale nezačíná a nekončí u samotného dítěte. Velkou roli hraje prostředí a způsob, jakým jeho projevy vnímají a interpretují dospělí kolem něj.

Proto se v HaPichild nevěnujeme pouze dětem a jejich rodičům.

HaPichild nabízí vzdělávání pedagogických i nepedagogických pracovníků škol, školských zařízení a dalších organizací. Vzdělávání probíhá na objednávku a připravujeme ho na míru podle potřeb konkrétní školy, zařízení nebo pracovního týmu.

Témata mohou vycházet například z oblasti specifických poruch učení (SPU), pracovního tempa dítěte, pozornosti, matematických dovedností, řeči a porozumění nebo dalších individuálních vzdělávacích potřeb dětí.

Nejde nám pouze o předávání obecných informací. Vzdělávání propojujeme s konkrétními situacemi z praxe a zaměřujeme se na to, jak projevům dítěte porozumět a jak podle toho nastavit vhodnou podporu.

Protože někdy nepotřebujeme změnit dítě.

Potřebujeme změnit způsob, jakým jeho projevům rozumíme.

Ne každá odlišnost potřebuje nápravu

Někdy dítě skutečně potřebuje cílenou podporu.

Někdy potřebuje více času.

Někdy potřebuje jinak zadanou práci.

A někdy možná potřebuje především dospělého, který se na chvíli přestane dívat na stopky a začne pozorovat dítě.

Normy nám mohou ukázat, v čem se jeho výkon liší.

Diagnostika nám může pomoci hledat, proč se liší.

Ale ani sebelepší tabulka nedokáže zachytit člověka v celé jeho šíři.

Člověka můžeme měřit. Ale pochopit ho musíme v souvislostech.

HaPichild® | Růst začíná porozuměním

Mgr. Markéta Pítr, speciální pedagožka | HaPichild®