Blog

Dítě kráčí s podporou dospělé (1)

Chceme, aby bylo naše dítě samostatné? A dokážeme mu to dovolit?

Chceme, aby bylo naše dítě samostatné? A dokážeme mu to dovolit?

Většina rodičů odpoví na tuto otázku ANO. Ale praxe ve výchově bývá trochu jiná.

Na jedné straně chtějí rodiče své dítě ochránit, ale na druhé straně vědí, že potřebuje získávat vlastní zkušenosti. Najít rovnováhu je tedy klíčové a je dobré se trochu vrátit k vývojovým obdobím.

Osamostatňování nezačíná „najednou“. Probíhá postupně.

Už u malých dětí (cca 2,5–4 roky) jde o vývojovou samostatnost – oblékání, první rozhodování, vzdor.

V rámci našeho pojetí samostatnosti jde však také o sociální samostatnost, tedy o:

  • uvědomění si sebe sama,

  • vlastní rozhodování,

  • zvládání vztahů a situací,

  • učení se z vlastních zkušeností.

Proč je samostatnost důležitá?

Dítě se učí:

  • nést odpovědnost,

  • zvládat neúspěch,

  • rozhodovat se,

  • věřit si.

Tyto zkušenosti vytvářejí zdravé sebevědomí.

Někdy však rodiče chrání své děti příliš, když:

  • řeší problémy za dítě („Já to vyřídím za tebe.“),

  • mluví za něj (např. ve škole, u lékaře),

  • nedovolí mu zažít neúspěch,

  • neustále radí a kontrolují,

  • zasahují při každém konfliktu s vrstevníky,

  • rozhodují za něj i v drobnostech.

A co si z toho může odnášet dítě?

  • méně si věří,

  • bojí se chybovat,

  • spoléhá více na rodiče než na sebe,

  • nestává se samo aktivním, ale pasivně se podřizuje a využívá komfort poskytovaný rodiči či prarodiči.

Jak tedy podpořit samostatnost a neztratit vztah?

Samostatnost a zdravé sebepojetí nevznikají tím, že dítěti vše usnadňujeme a máme pocit, že si naše rady uvědomí a budou si je pamatovat.

K sociální samostatnosti a osobnímu rozvoji pomáhá především vlastní zkušenost, příležitost něco vyzkoušet a vědomí, že i chyby k tomu patří.

1. Dejte prostor k rozhodování

„Jak bys to chtěl/a udělat?“

„Co myslíš, že by mohlo fungovat?“

2. Nechte dítě zažít důsledky

Zapomene úkol → řeší situaci ono.

Došlo k rozkolu mezi kamarády nebo k hádce → „Jak bys to měl/a zkusit řešit? Jak by šlo podobné situaci předejít, případně ji zvládnout?“

Přirozené důsledky učí víc než dlouhé vysvětlování.

3. Nepospíchejte s radou

Místo:

„Uděláš to takhle…“

zkuste:

„Napadá tě, co bys mohl/a zkusit?“

4. Buďte oporou, ne „zachráncem“

„Jsem tady, kdybys potřeboval/a pomoct.“

Místo:

„Já to za tebe vyřeším.“

Dítě tak dostává prostor získávat vlastní zkušenosti a současně ví, že v rodiči má oporu.


HaPichild® | Růst začíná porozuměním

PhDr. Václava Nováková, psycholožka | HaPichild®